Dort pro princeznu (Princess cake)

 V říjnu potřebujeme velice nutně jeden narozeninový holčičí dort. A když potřebujeme narozeninový holčičí dort, čeká mě práce. 

 Začala jsem načrtnutím několika návrhů, jak by mohl dortík vypadat a ukázala je oslavenkyni. Naprosto jasným vítězem se stal dort s pracovním názvem 'pro princeznu' a mně se ulevilo. Nejdřív to totiž vypadalo, že budu muset dělat dort s Minnie. Úleva trvala ale jen do doby, než mi došlo, že jsem dortu nakreslila korunu a tudíž asi bude vyžadována i na dortu. Jo ... na koruně trvala ... a na zbytku z náčrtku taky. Ještě třeba napsat, že jsem namalovala dort dvojpatrový. Asi chvilkové pominutí smyslů nebo co. A vůbec, proč si dávat malé cíle, že? Takže, koruna na dvojpatrovém dortu plus pár dalších výmyslů. Na ty teprv dojde... Nastudovala jsem, jako obvykle, nějakou cukrářskou teorii (chvála internetu!) a s vidinou nejistého výsledku jsem se dala do díla.

 Pokusím se to vzít stručně, i když stručně to teda fakt neprobíhalo...
 Nejdřív jsem se pustila do té koruny. Na papír jsem namalovala šablonu, tu jsem vystříhla a z vyválené modelovací hmoty (Smartflex) jsem korunku podle šablony vyřezala. Pak jsem pracně hledala něco, kolem čeho budoucí korunku obmotat, aby zaschla v žádané podobě. To dalo dost práce, ale nakonec korunka padla jak ulitá na pixlu s Elmexem. Tak jsem to namotala kolem oné ústní vody, kraje slepila, natvarovala jsem špičky korunky a dala ji schnout. Po uschnutí bylo nutné se zbavit toho Elmexu, na který se korunka, dle předpokladů, přilepila a ne a ne se dobrovolně pustit. S trpělivostí mi nevlastní se mi nakonec přece jen podařilo korunku osvobodit. Nešlo to ani dobře ani rychle, zato si to aspoň zapamatuju. Ještě zbývalo pozlatit a nalepit cukrové perličky na špičky. Další zkouška trpělivosti. Kuličky po celé kuchyni a třpytky nejen tam. Ale koruna hotová. 
 Upekla jsem oblíbené korpusy, tmavé i světlé. Dort jsem sestavila, střídavě světlá tmavá vrstva, promazala mojí domácí mirabelkovou marmeládou a čokoládovým krémem. Povrch obou hotových dortíků jsem pečlivě potřela čistě máslovým krémem, vrch i boky důkladně vyrovnala a dala chladit. Potáhnout korpusy (Formix) pak trvalo jen chvilku.       
 Aby se mi spodní dort nepropadl váhou horního, pro jistotu jsem ho vyztužila. Posloužila mi obyčejná brčka, ta jsem nastrkala do středu dolního korpusu tak, aby byla nakonec horním korpusem schovaná a zastříhla jsem je na výšku korpusu. Pak jsem teprv trochou máslového krému přilepila druhé patro dortu. 
 Dala jsem se do zdobení. Nejdřív jsem instalovala korunku, udělala jsem mašličky, kanýrky (ty mi daly, nemám pořádná udělátka na takové atrakce, tak mi trvalo, než jsem na to přišla - to jen aby bylo jasno) a zbytek zdobení. Všecko jsem to na dort nalepila a hotovo.

 Tak a tímto je vlastně další premiéra za mnou. Poprvé jsem dělala korunu, mašličky a kanýry, ale i dvojpatrový dort.  
Naučila jsem se pár nových věcí a hlavně, opět jsem si ověřila, že když se chce, tak to prostě jde. A ne, že ne. I když to občas nejde úplně hladce. No a to mně teda nejde. Kdyby jo, tak by mě to nejspíš ani nebavilo. A já jsem radši, když mě to baví.  
 To úplně nejlepší na tom celém snažení ale je, že jsem mohla udělat radost. Moje, teď už osmiletá, princezna, byla totiž z dortu nadšená. A to je nejvíc! 
Je to i jeden z důvodů, proč pro dort nejdu jednoduše do cukrárny. Ono by to nebylo ono...

Ještě trochu léta...
    
 Venku chladno, slunko už tolik nevidět, bikiny definitivně na dně šatníku a kožich v pohotovosti. Přiznávám, já raději ty bikiny, i když teda kožich mám pěkný... 
Takže - léto sbohem, vítej podzime...
 A komu je po létě smutno jako mně, tomu posílám pár vzpomínek na rozkvetlou letní zahradu...
  

 A s kvetoucím vřesem přišel podzim... Ať ho máme pěkný!

Ascocenda Duang Porn

 Konečně jsem se dočkala. Poprvé vykvetla Ascocenda Duang Porn. Mám ji od loňska a na květy jsem byla dost zvědavá. A byly i s překvapením...

 Ona totiž na obrázku, podle kterého jsem ji vybírala, měla květy žluté, tak jsem si jaksi myslela, že taky žlutou dostanu. Omyl. Když se začal otevírat první květ, bylo jasné, že to není ta z obrázku. Barva byla divná, taková jakási nijaká, škoda mluvit... No nelíbila se mi ani za mák. Ale, jak už to tak u těchto rostlin bývá, postupně se začala vybarvovat. A udělala dobře. Počáteční nelichotivou barvu už jsem jí odpustila. Ona nakonec nevypadá vůbec špatně, co říkáte?

 Celkově vzato, na oranžovou si moc nepotrpím. Teda spíš vůbec. Ani trochu mi totiž nesluší. V podání Ascocendy Duang Porn je to ale úplně jiné kafe. Té sekne náramně...

Oncidium 

 Dlouho nebyly žádné orchideje, tak to teď snad trochu napravím. A protože zrovna kvetou Oncidia, myslím, že by byla škoda se o tu krásu nepodělit. Přiznávám, docela dlouho byl tento rod spíš na okraji mého zájmu, ale postupem času jsem mu přece přišla na chuť. Ono totiž dlouhé stvoly obsypané množstvím kvítků mají ohromné kouzlo. Stvoly nevyvazuju, nechávám je volně viset. To je teprv krása!

 Výhodou obou vyobrazených rostlin je, že se dají pěstovat celkem snadno, ochotně nakvétají a v obchodech jsou běžně dostupné. 

 Žluté Oncidium je svou zářivou barvou opravdu nepřehlédnutelné. Jednotlivé květy jsou větší než u růžového, mají až 4,5 cm. Růžové je voňavé a jeho asi 2 cm velké kvítky postupně mění barvu z narezavělé na tlumeně růžovou.

 Tak, prozatím konec kochání. Ale opravdu jen prozatím. A co se pěstování týká ... o tom zase jindy. Kdo by ale měl přeci jen nějaký naléhavý dotaz nebo připomínku, ať mi písne. Ráda odpovím. Teda, když budu vědět...

P.S. Přesný název rostlin není uveden záměrně. Důvod je jednoduchý, prostě ho nevím. Tedy ... nevím na 100%. Obě rostliny byly koupené v běžném obchodě, bez přesného označení a při množství kříženců se člověk klidně snadno splete, že. Raději tedy jen Oncidium.

Maledivy - atol Baa, Horubadhoo
    
 Jen slunce, bílý písek, teplo, moře, pohoda. Plán jasný. Místo lyží jsme tentokrát na jarní prázdniny zabalili plavky a poprvé jsme za dalekou exotikou vyrazili všichni čtyři. Obě dcerky byly nadšené, no aby ne! Ale mně se furt cosi nezdálo. To se ozývala intuice, já dělala, že neslyším a termín odletu jsem neposunula, jak mi radila. Dobře mi tak, komu není rady... 

Lehce nastíním...  
 Začalo to deset dní před odletem. Mladší z malých cestovatelek - horečka. Trošku jsem znejistěla, ale říkala jsem si, že deset dnů na likvidaci choroby by, s trochou štěstí, mohlo stačit. Stačilo - den před odletem dítě vypadalo výborně, zato já ne. A teď nemyslím design, i když ten taky dostál značné újmy. Prostě jsem to od ní chytla a bylo mi tak špatně, až jsem myslela, že spíš umřu než odletím. Co teď? Zásobila jsem tedy organismus nějakými farmaky, doufaje v zázrak. Ten mě minul, zato mi stačilo dojít, že neletět by znamenalo pokazit holkám prázdniny a to mi přišlo horší, než cestovat s virózou. Rozhodnuto, dovolená bude. Zbývala jen maličkost, kromě nedobalených kufrů - dostat se do auta, pak do letadla, druhého a třetího a pak už jen loď. A bylo to ještě horší, než to vypadá napsané. Utěšoval mě fakt, že zbytek výpravy se zdál, aspoň zatím, v cajku.    
 Vyrazili jsme. Pořád jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že trable nekončí. V tomto případě to říkám opravdu nerada, měla jsem pravdu. O pověstné dotřetice se postaral můj milovaný muž, když zkolaboval v letadle. Letadla nemá rád. Kdyby to nedával na vědomí zrovna takto, byla bych radši, přece to vím. Teď na to nezapomenu tuplem. O nic vážného naštěstí nešlo, ale stejně... Na celý dlouhý zbytek letu mě ona příhoda uvedla do stavu nejvyšší možné bdělosti. Co kdyby si to chtěl zopakovat, že. Nechtěl. Mně to taky stačilo jednou. 
 Obavy, jak zvládnou dlouhou cestu naše holky, se ukázaly jako liché. Problematičtí jsme byli my dva velcí. Obě děti byly naprosto spokojené a v pohodě, během letu střídaly spaní, jídlo a sledování pohádek. Fungovalo to výborně. Nerozhodila je ani naše zjevná indispozice. Zrovna nedávno vzpomínaly, jak to bylo v letadle úžasné, bezvadné, krásné a kdoví, co ještě. Nechápu to, ale za ten úspěch jsem ráda. V letadle jsou totiž nejhorší nezvedená děcka. Pokud se jedná o děti vlastní, tím hůř. 

 Po vcelku dobrodružné a dlouhé cestě, jsme se konečně ocitli v ráji. My čtyři a moje viróza. 
 Dlouho nezapomenu na užaslý výraz holek, když uviděly všechnu tu tropickou krásu, kterou zatím znaly jen z televize a obrázků. 
 Dokonalé bylo ubytování v domečku na pláži. K teploučkému oceánu pár kroků, na bělostné pláži skoro nikdo a všude úžasný klid. To přesně jsem potřebovala. Hlavně ten klid, pokud možno hned. Viróza totiž udeřila plnou silou. 
Byla jsem na jednom z nejkrásnějších míst na Zemi, s nejdůležitějšími lidmi mého světa a nebyla jsem schopná vstát z postele. Klátila mě nemoc i vztek. Oboje hodně. Tak se stalo, že nás měl chudák manžel na starosti všechny tři. Nutno napsat, že to zvládl bezvadně. 
 Poučení pro příště - poslouchat intuici! Když říká, teď se nejede, tak se jede jindy. 

 Holky byly celou dovolenou úžasné. Žádné handrkování, pošťuchování ani nic podobného. Dokonale využily ten krátký čas, co jsme mohli pobýt. Hromady písku ke hraní a celý oceán vody jim poskytoval dostatek zábavy. Z moře nechtěly vylézat prakticky vůbec a když už se je přece jen podařilo vylovit, tak se se zájmem hrabaly v písku. Nabízí se otázka, proč se tak vzorně nechovají doma. 

 Nemoc mě opustila tři dny před odletem domů. Dost času, abychom si všichni užili společné šnorchlování za korálovou bariérou. A to jsem si myslelala, že starší dceru tam nedostanu ani za zlaté prase. Ona je opatrná, kdejaké havěti se štítí, o rybách nemluvě. Navíc věděla, že jsou tam žraloci a hromada jedovatých živočichů. Museli jsme na ni ale od lesa. Nejdřív jsme šli teda s mužem objevovat krásy podvodního světa sami a holkám jsme pak barvitě vylíčili, co všechno jsme viděli. Bylo zřejmé, že nás nic nesežralo, nepokousalo, ani jinak neznehodnotilo, tak jsme si říkali, že to by snad mohlo dceru přesvědčit. Zabralo to. Zvědavost vyhrála a šnorchlování mělo nečekaně veliký úspěch. Mladší byla nadšená, protože viděla Dory z pohádky o Nemovi, starší pak chtěla šnorchlovat pořád. Obavy byly ty tam. Touha po objevování zvítězila. Přece jen je trochu po mně... Už jsem si začínala dělat starosti.
 I přes to, že jsem nebyla zrovna v nejlepší formě, jsme si užili krásnou dovolenou. Lenošení a procházky po pláži, krmení žraloků a rejnoků, šnorchlování a koupání v modromodrém oceánu, hrady z bílého písku, krabí závody, exotické chutě, vůně, barvy ... jiný svět, v našich očích pohádkový.  
 Doteď holky vzpomínají na maledivský ráj. Starší dcera byla natolik okouzlená, že jinam už nechce. A teď intenzivně cpe penízky do prasátka... Prase musíme pořídit větší.  

 Já nezapomenu na moje první setkání s mořskou želvou, vůbec se nebála, nesnažila se zmizet. Nechala mě přiblížit natolik, až jsem si mohla sáhnout. Neudělala jsem to, bála jsem se, že pokazím ten okamžik. Jen jsem se dívala ... s úctou, s obdivem a s díky, že mě nechala na pár chvil ve své blízkosti. Krásné setkání...
 Jeden velikánský, letitý sen se mi ale splnit nepodařilo. Plavání s rejnokem mantou nebo 'aspoň' se žralokem velrybím musím odložit na neurčito. Prostě nebyla mantí a žraločí sezóna. Věděla jsem to, jen jsem pořád tajně doufala, že třeba... Sním teda dál, snad se s těmi impozantními tvory jednou setkám... 
 Loučili jsme se jen neradi. Zamávali jsme kouzelnému ostrovu i žralokům, co nás vyprovázeli od mola a s kupou krásných vzpomínek jsme se vraceli domů. Zpět do reality... 

P.S. Nečekali jsme to a bylo to veliké překvapení. Těžko napsat, jestli milé... Domů jsme si přivezli černého pasažéra. Jmenuje se Harlekýn a je to šváb. Možná paní švábová, já to nepoznám. Každopádně, hmyzák se ukryl v lékárničce a hurá do Evropy. Ona je teď Evropa vůbec v kurzu. Doma ho objevil náhodou manžel, jak pobíhal splašeně mezi krabičkami s léky. Od té doby bydlí v zavařovačce v kuchyni. Původně jsem uvažovala o jeho vypuštění do přírody, což neprošlo. Holky ho urputně bránily. Tak se starám a dělám mu pomyšlení. Přemýšlela jsem, jakou má asi životnost... 

Dort s Garfieldem - Garfield cake

 Jarní oslavy u nás úspěšně pokračují. To znamená, že potřebujeme nutně další dort. 
 Na přání oslavenkyně čokoládový, jak jinak ... a prý s Garfieldem. 
Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co si se zadáním počnu, ale byla jsem ochotná se s tím nějak poprat. S korpusem jsem problémy neočekávala, ale ten kocour!? 

 Tak jsem si milého čičina vytiskla a nad jeho obrázkem dumala, jak ho zhmotním. Hlavně se neodradit hned na začátku nějakým nezdarem, že. Začala jsem teda tím, co znám. 
Nabarvila jsem modelovací hmotu (Smartflex) do požadovaných odstínů, to se pokazit nedá. No a teď mělo přijít na řadu to, co znám jen teoreticky a ještě s mezerama. S opatrností sobě vlastní jsem zahájila další fáze procesu. Podle šablon jsem postupně vyřezala jednotlivé části kocoura. Toho jsem pak poskládala (jednotlivé díly jsem slepila slivovicí) a černě jsem domalovala detaily. Garfield byl, sláva. 
 Ověřený čokoládový korpus už byl pak hračka. Protřela jsem ho šlehačkovým krémem s vanilkou. Před potahováním jsem na celý dort nanesla vrstvu máslového krému, pečlivě jsem jím povrch vyrovnala a dala vychladit. Potáhla jsem Formixem, začistila dolní okraj dortu a přilepila hotového kocoura. Mňau.
 Nakonec musím uznat, že to vlastně vůbec nebylo tak složité, jak jsem si představovala. Oslavenkyně byla nadšená ... a já tím pádem taky.
Krásné dvanácté narozeniny!

Květinový dort 2 - Cake with flowers 2

 A další kytkatý dort...
 Jak jsem tak byla v tom dělání cukrové květeny, tak mi bylo jasné, že musím mít výzdobu na dorty dva. Pro moji mamku, o tom už jsem psala, ale i pro mamku manžela (nesnáším slovo tchýně!), holky mají totiž narozeniny jen den po sobě. 
Až na kytky jsem oba dorty udělala úplně stejné. Radši...

A kytek zatím stačilo, příště bude živočich...

Dort květinový - Cake with flowers
     
 Vlastně nevím, jestli by mě bylo napadlo péct mamce k narozeninám dort, kdyby mě na to nechtě nenavedla sama. Vzpomínala totiž, že naposledy dostala dort, když byla malá, od maminky. Tenkrát byl zdobený pralinkama. 
A protože už jsem stejně nebyla dlouho kreativní, pustila jsem se s chutí do výroby sladkého překvapení.

 Nabarvila jsem modelovací hmotu (Smartflex), válela, vykrajovala, tvarovala, nechala prosychat, kompletovala, rozčilovala se, trochu přemýšlela a zase tvarovala a schovávala hotové kousky před kocoury. U nás se to musí. Jednomu vyrobená květena dost šmakovala, přistihla jsem ho při činu a druhý má dost urputné chlupy - ty se mi do kytek prostě nehodily.

 Nakonec jsem to dala nějak dohromady a pustila jsem se do korpusu. Těch jsem upekla o poznání víc, než jsem kdy udělala kytek, takže to už byl fofr. 
Čokoládový korpus protřený pudinkovým krémem a trochou mojí domácí mirabelkové, pikantní marmelády. Mňam.
Povrch dortu jsem přetřela jen trochou máslového krému a nahoru jsem posadila hotový pugét. A jeli jsme gratulovat... 

 Kytek jsem schválně vyrobila víc, budou ještě potřeba... Ale o tom zase příště.