Jen slunce, bílý písek, teplo, moře, pohoda. Plán jasný. Místo lyží jsme tentokrát na jarní prázdniny zabalili plavky a poprvé jsme za dalekou exotikou vyrazili všichni čtyři. Obě dcerky byly nadšené, no aby ne! Ale mně se furt cosi nezdálo. To se ozývala intuice, já dělala, že neslyším a termín odletu jsem neposunula, jak mi radila. Dobře mi tak, komu není rady...
Začalo to deset dní před odletem. Mladší z malých cestovatelek - horečka. Trošku jsem znejistěla, ale říkala jsem si, že deset dnů na likvidaci choroby by, s trochou štěstí, mohlo stačit. Stačilo - den před odletem dítě vypadalo výborně, zato já ne. A teď nemyslím design, i když ten taky dostál značné újmy. Prostě jsem to od ní chytla a bylo mi tak špatně, až jsem myslela, že spíš umřu než odletím. Co teď? Zásobila jsem tedy organismus nějakými farmaky, doufaje v zázrak. Ten mě minul, zato mi stačilo dojít, že neletět by znamenalo pokazit holkám prázdniny a to mi přišlo horší, než cestovat s virózou. Rozhodnuto, dovolená bude. Zbývala jen maličkost, kromě nedobalených kufrů - dostat se do auta, pak do letadla, druhého a třetího a pak už jen loď. A bylo to ještě horší, než to vypadá napsané. Utěšoval mě fakt, že zbytek výpravy se zdál, aspoň zatím, v cajku.
Vyrazili jsme. Pořád jsem se ale nemohla zbavit pocitu, že trable nekončí. V tomto případě to říkám opravdu nerada, měla jsem pravdu. O pověstné dotřetice se postaral můj milovaný muž, když zkolaboval v letadle. Letadla nemá rád. Kdyby to nedával na vědomí zrovna takto, byla bych radši, přece to vím. Teď na to nezapomenu tuplem. O nic vážného naštěstí nešlo, ale stejně... Na celý dlouhý zbytek letu mě ona příhoda uvedla do stavu nejvyšší možné bdělosti. Co kdyby si to chtěl zopakovat, že. Nechtěl. Mně to taky stačilo jednou.
Obavy, jak zvládnou dlouhou cestu naše holky, se ukázaly jako liché. Problematičtí jsme byli my dva velcí. Obě děti byly naprosto spokojené a v pohodě, během letu střídaly spaní, jídlo a sledování pohádek. Fungovalo to výborně. Nerozhodila je ani naše zjevná indispozice. Zrovna nedávno vzpomínaly, jak to bylo v letadle úžasné, bezvadné, krásné a kdoví, co ještě. Nechápu to, ale za ten úspěch jsem ráda. V letadle jsou totiž nejhorší nezvedená děcka. Pokud se jedná o děti vlastní, tím hůř.
Po vcelku dobrodružné a dlouhé cestě, jsme se konečně ocitli v ráji. My čtyři a moje viróza.
Dlouho nezapomenu na užaslý výraz holek, když uviděly všechnu tu tropickou krásu, kterou zatím znaly jen z televize a obrázků.
Dokonalé bylo ubytování v domečku na pláži. K teploučkému oceánu pár kroků, na bělostné pláži skoro nikdo a všude úžasný klid. To přesně jsem potřebovala. Hlavně ten klid, pokud možno hned. Viróza totiž udeřila plnou silou.
Byla jsem na jednom z nejkrásnějších míst na Zemi, s nejdůležitějšími lidmi mého světa a nebyla jsem schopná vstát z postele. Klátila mě nemoc i vztek. Oboje hodně. Tak se stalo, že nás měl chudák manžel na starosti všechny tři. Nutno napsat, že to zvládl bezvadně.
Poučení pro příště - poslouchat intuici! Když říká, teď se nejede, tak se jede jindy.
Holky byly celou dovolenou úžasné. Žádné handrkování, pošťuchování ani nic podobného. Dokonale využily ten krátký čas, co jsme mohli pobýt. Hromady písku ke hraní a celý oceán vody jim poskytoval dostatek zábavy. Z moře nechtěly vylézat prakticky vůbec a když už se je přece jen podařilo vylovit, tak se se zájmem hrabaly v písku. Nabízí se otázka, proč se tak vzorně nechovají doma.
Nemoc mě opustila tři dny před odletem domů. Dost času, abychom si všichni užili společné šnorchlování za korálovou bariérou. A to jsem si myslelala, že starší dceru tam nedostanu ani za zlaté prase. Ona je opatrná, kdejaké havěti se štítí, o rybách nemluvě. Navíc věděla, že jsou tam žraloci a hromada jedovatých živočichů. Museli jsme na ni ale od lesa. Nejdřív jsme šli teda s mužem objevovat krásy podvodního světa sami a holkám jsme pak barvitě vylíčili, co všechno jsme viděli. Bylo zřejmé, že nás nic nesežralo, nepokousalo, ani jinak neznehodnotilo, tak jsme si říkali, že to by snad mohlo dceru přesvědčit. Zabralo to. Zvědavost vyhrála a šnorchlování mělo nečekaně veliký úspěch. Mladší byla nadšená, protože viděla Dory z pohádky o Nemovi, starší pak chtěla šnorchlovat pořád. Obavy byly ty tam. Touha po objevování zvítězila. Přece jen je trochu po mně... Už jsem si začínala dělat starosti.
I přes to, že jsem nebyla zrovna v nejlepší formě, jsme si užili krásnou dovolenou. Lenošení a procházky po pláži, krmení žraloků a rejnoků, šnorchlování a koupání v modromodrém oceánu, hrady z bílého písku, krabí závody, exotické chutě, vůně, barvy ... jiný svět, v našich očích pohádkový.
Doteď holky vzpomínají na maledivský ráj. Starší dcera byla natolik okouzlená, že jinam už nechce. A teď intenzivně cpe penízky do prasátka... Prase musíme pořídit větší.
Já nezapomenu na moje první setkání s mořskou želvou, vůbec se nebála, nesnažila se zmizet. Nechala mě přiblížit natolik, až jsem si mohla sáhnout. Neudělala jsem to, bála jsem se, že pokazím ten okamžik. Jen jsem se dívala ... s úctou, s obdivem a s díky, že mě nechala na pár chvil ve své blízkosti. Krásné setkání...
Jeden velikánský, letitý sen se mi ale splnit nepodařilo. Plavání s rejnokem mantou nebo 'aspoň' se žralokem velrybím musím odložit na neurčito. Prostě nebyla mantí a žraločí sezóna. Věděla jsem to, jen jsem pořád tajně doufala, že třeba... Sním teda dál, snad se s těmi impozantními tvory jednou setkám...
Loučili jsme se jen neradi. Zamávali jsme kouzelnému ostrovu i žralokům, co nás vyprovázeli od mola a s kupou krásných vzpomínek jsme se vraceli domů. Zpět do reality...
P.S. Nečekali jsme to a bylo to veliké překvapení. Těžko napsat, jestli milé... Domů jsme si přivezli černého pasažéra. Jmenuje se Harlekýn a je to šváb. Možná paní švábová, já to nepoznám. Každopádně, hmyzák se ukryl v lékárničce a hurá do Evropy. Ona je teď Evropa vůbec v kurzu. Doma ho objevil náhodou manžel, jak pobíhal splašeně mezi krabičkami s léky. Od té doby bydlí v zavařovačce v kuchyni. Původně jsem uvažovala o jeho vypuštění do přírody, což neprošlo. Holky ho urputně bránily. Tak se starám a dělám mu pomyšlení. Přemýšlela jsem, jakou má asi životnost...
